Cesta na home-office a zase zpátky

Když někdy v březnu začaly sílit obavy z nového koronaviru a pak už i vláda začala doporučovat, aby firmy podpořily své zaměstnance v práci z domova, u nás se celá situace odehrávala naprosto přirozeně. Home-office je u nás snad už odjakživa. Sami zaměstnanci začali přicházet s tím, že by rádi z home-office pracovali víc než doposud, asi hlavně ti, kteří mají doma malé děti, těhotnou manželku nebo staré rodiče, prostě blízké, které nechtěli koronavirem ohrozit. A firma je podpořila, jak jsme na to u nás zvyklí. V polovině března, téměř ze dne na den, pak najednou do kanceláře místo třiceti pěti lidí začalo chodit snad pět. Ostatní se začali usazovat u notebooků nebo přes vzdálenou plochu doma. Někteří ne na den, ale na dlouhé dva měsíce.

Kromě toho, že nebylo potřeba se bát, že koronavirus chytíme někde v MHD, začala se v průběhu času ukazovat i další pozitiva. Některá práce se z domova dělá lépe – hlavně ta, kde potřebuju přemýšlet a musím to zvládnout sám. Mnozí kolegové pozitivně hodnotili, že než by někomu psali, mnohem líp si věc promyslí a třeba najdou řešení samostatněji, bez „otravování“ kolegů. Někdo mohl lépe telefonovat rovnou z místa a neutíkat z open-space, aby nerušil. A překvapivě vzdálená komunikace měla pozitivní vliv i na některé schůzky s klienty – bylo například snazší sdílet připravené prezentace, bez nutnosti s klientem předem zajišťovat promítací techniku. Dojíždějící kvitovali, že nemusí trávit čas na cestě, rodina viděla svého tatínka mnohem víc než dřív. A někteří kolegové si chválili i pohodlí domova a lepší obědy.

Co ale práci komplikovalo, byly zdlouhavé teamsové chaty tam, kde by bylo mnohem jednoduší s kolegou prohodit jednu větu osobně. Zjišťovali jsme, že u počítače doma sedíme překvapivě mnohem déle a děláme si méně přestávek. Mezi teamsovými schůzkami někdy nebyl čas si ani odběhnout na záchod, a když si někdo přesto odskočil, tak se kolegové při nevypnutém mikrofonu dost nasmáli. Chyběla nám bezprostřední zpětná vazba od kolegů a přemýšlení ve skupině, na které jsme u nás zvyklí. Někteří nemáme doma tak dobré vybavení jako v práci a někdy je špatné spojení. Navíc po práci na dálku jsme se mnohdy cítili mnohem víc unavení. A i ta rodina má někdy svá úskalí – malým dětem těžko vysvětlíte, aby za vámi nechodily ve chvíli, kdy máte důležitou on-line schůzku. Vlastně své blízké prací doma někdy i omezujeme. A co jde opravdu velmi špatně, jsou nástupy nových lidí nebo navázání vztahu s novým klientem – tam nám technika opravdu nestačila.

A některým, zvlášť těm z HR, prostě chyběli kolegové, a tak se o to víc snažili zpříjemnit čas těm, co chodili do kanceláře. Třeba nějakou dobrotou.

Když jsme se pak v květnu začali v kanceláři zase scházet ve větším počtu (opět sami, bez jakéhokoli vyzývání či přemlouvání k návratu) a o silných i slabých stránkách homeoffice diskutovali, možná i kvůli velkému množství home-office v poslední době bylo těch slabých stránek mnohem, mnohem víc. Ale nakonec jsme se shodli, že nejlepší je, když máme výhody nějakého příjemného mixu obojího. A pokud podobná situace (nebo druhá vlna) přijde v budoucnu, máme minimálně tuhle neocenitelnou zkušenost.